Červenec 2010

Vysvětlení evangelia

13. července 2010 v 14:34 | Tobiáš Balanda
Evangelium řecky znamená dobrá zpráva nebo také radostná zpráva.
A je to zpráva o tom, že Bůh nabízí všem lidem záchranu od svého hněvu a nejen záchranu, ale také život s Ním. Bůh nás chce mít pro sebe. Chce, abychom žili s ním. Každý člověk se však rodí jako hříšný. Hřích je zlo, které je v každém člověku. Bůh žádné zlo nemůže tolerovat. Proto Bůh poslal na tento svět Svého Syna Ježíše Krista, který byl jediný člověk, který nikdy nezhřešil. On jediný žil zcela dobrý život. On Ježíš Kristus byl ukřižován. On sám se stal obětí za hřích celého lidtsva. Vzal na sebe hříchy celého lidstva. Vzal na sebe Boží soud na místě všech hříšných lidí. Toto byl, je a vždycky bude největší projev Boží lásky k nám hříšným lidem. On Boží Syn Ježíš Kristus také slavně po třech dnech vstal z mrtvých a po čtyřiceti dnech vystoupil zpět k Bohu k Svému Otci do nebe. Každý, kdo jednou uvěřil, že Ježíš Kristus i místo něho zemřel a taky vstal z mrtvých, jednou pro vždy zemřel hříchu a povstal k životu s Bohem. Neznamená to však, že věřící člověk už nemůže hřešit. Může a pokud zhřeší, tak svůj hřích vyzná Bohu a opustí ho, nebo se aspoň bude snažit ho opustit. A to s jistotou, že je mu pro zásluhy Ježíše Krista odpuštěno. A proč i věřící člověk může hřešit přesto, že jednou pro vždy hříchu zemřel? Protože v jeho těle stále zůstává hříšná přirozenost. To však neznamená, že tělo je zlé. Rozhodně máme pečovat o své vlastní tělo a ne ho trýznit.

Z Písně Šalomounovy 7. a 8. kapitola

6. července 2010 v 20:42 | Tobiáš Balanda
Nyní bych opět citoval z BIble - Božího Slova z P9sně Šalomounovy 7. a 8. kapitolu z ekumenického překladu:

""Obrať se, obrať se, Šulamítko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět." Co na Šulamítce uvidíte? Že (tančí) táborový tanec! Jak krásné jsou tvé nohy v opánkách, knížecí dcero! Křivky tvých boků jsou jako náhrdelníky, dílo umělcových rukou. Tvůj pupek je pěkně vykroužená mísa, kéž nechybí v ní vonné víno! Tvé břicho je stoh pšeničný, obrostlý liliemi. Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí. Tvé hrdlo je jak věž ze slonoviny, tvé oči - rybníky v Chešbónu u brány Batrabínské. Tvůj nos je jak libanónská věž, zkoumavě hledící k Damašku. Tvá hlava se tyčí jako Karmel, vkroče tvé hlavy jsou jak purpur. Král je (těmi) kadeřemi spoután. Jak krásná, jak líbezná jsi, lásko, při (hrách) milostných! Postavou se podobáš palmě a svými prsy hroznům datlí. Řekl jsem: "Vystoupím na palmu, abych se zmocnil plodů." Tvé prsy ať jsou hrozny révovými, dech tvého chřípí (ať) jablky (voní), patro tvých (úst ať je) jako nejlepší víno. Jedině pro mého milého stéká, plyne (i) ve spánku (ze) rtů. Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně. Pojď, můj milý, vyjděme na pole, přenocujeme v keřích henny. Časně (zrána půjdeme) do vinic, pohledíme, zda pučí vinná réva, zda její květ se rozvil. zda rozkvetly granátové stromy. Tam tě zahrnu laskáním. Voní jablíčka lásky a všechny výtečné (plody) nad našimi dveřmi, nové i staré. Schovala jsem je pro tebe, můj milý. Kéž bys byl jako můj bratr, který sál z prsů mé matky! Až bych tě nalezla (někde) venku, políbila bych tě a nikdo by mnou pohrdat nesměl. Odvedla bych si tě, uvedla tě do domu své matky (a tam) bys mě poučoval. Dala bych ti pít kořenné víno, šťávu ze svých granátových jablek. Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá. Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama. Kdo je ta, jež vystupuje z pouště, opřena o svého milého? Zburcovala jsem tě pod jabloní, kde tě počala tvá matka, kde tě počala ta, jež tě porodila. Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost (lásky). Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání. "Maličkou máme sestru, prsy ještě nemá. Co s tou sestrou uděláme v den, kdy o ni přijdou smlouvat? Jestliže je hradbou, stříbrné cimbuří na ní postavíme, jestliže je dveřmi, zahradíme je cedrovou deskou." "Já jsem hradba, mé prsy jsou jako věže." Tehdy stala jsem se v jeho očích tou, která nalézá pokoj. Vinici měl Šalomoun v Baal-hamónu, svěřil tu vinici hlídačům, za její ovoce každý mu přinést musí tisíc (šekelů) stříbra. "Má vinice patří mně, jen mně samotnému. Měj si ten tisíc, Šalomoune, a dvě stě pro ty, kdo hlídají ovoce její. Ty, která prodléváš v zahradách, (kde) druhové sledüjí hlas tvůj, ozvi se mi!" "Uprchni, milý můj, podoben gazele či kolouškovi na balzámových horách."