Červenec 2013

Jak správně rozumět Kristovým slovům o chlebu a kalichu a podobně

17. července 2013 v 21:24 | Tobiáš Balanda
Teď bych napsal něco k tématu, jak správně rozumět Kristovým výrokům ohledně památky na jeho smrt a podobně. Pán Ježíš Kristus krátce předtím, než byl vydán k ukřižování, řekl svým učedníkům (podobně popsané to najdeme i v evangeliu Marka a Lukáše): "A když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil a dal (ho) učedníkům se slovy: 'Vezměte, jezte, to je mé tělo.' Potom vzal kalich, vzdal díky a podal jim (ho) se slovy: 'Pijte z něho všichni, neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů' (Evangelium Matouše 26,26-28)." Pán Ježíš Kristus říká v těchto místech Božího Slova, že ten chléb je jeho tělo a že ten kalich je jeho krev. Mají se snad tyto jeho výroky chápat doslova, že ten chléb je přímo jeho tělo a ten kalich přímo jeho krev? To rozhodně ne. Tady se nejedná o nic jiného než o symbol neboli metaforu. To je něco podobného, jako když Pán Ježíš řekl například "Já jsem dveře" v evangeliu Janově v 10. kapitole. Pán Ježíš je tělesně přítomen u Boha Otce v nebesích. Sedí po jeho pravici. To znamená, že mu Bůh Otec dal jméno nad každé jméno, že ho prostě vyvýšil nade všechny bytosti na zemi i v nebesích. Pán Ježíš Kristus je však zároveň s námi. To ovšem skrze Ducha Svatého, který přebývá v každém věřícím. To je ale trochu mimo téma. Chtěl jsem psát, že tyto výroky Pána Ježíše se rozhodně nedají chápat doslova jako, že by ten chléb bylo přímo tělo Pána Ježíše a ten kalich přímo jeho krev. To by bylo opravdu modlářství na úrovni pohanského fetišismu. Pán Ježíš zde říká, že si máme připomat jeho smrt na kříži. Jeho tělo, které se za nás obětovalo na kříži a prolití jeho svaté krve. To byla opravdu mimořádná a slavná událost, když se jediný Boží Syn Ježíš Kristus vydal za nás na smrt za nás hříšné lidi, aby nás hříšné lidi zachránil! A to si máme připomínat, za tu jeho svatou a slavnou oběť mu děkovat. K tomu, abychom si to připomínali, nám slouží ten chléb a kalich s vínem. Ten chléb představuje tělo Pána Ježíše a ten kalich představuje jeho krev. Tak je to. Vím, že v některých náboženských společnostech se to chápe doslova a věří se, že se přímo Pán Ježíš přijímá v chlebu a že každý, kdo ten chléb jí, tak Pán Ježíš je v něm a z toho že je věčný život. To je naprosto absurdní! A co víc! Je to modlářství na úrovni pohanského fetišismu, jak jsem již výše psal. Myslím (nebo to vím téměř jistě), že každý, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista a přijal vírou jeho oběť na kříži za jeho hříchy, tak nemůže zároveň věřit tomu, že Pána Ježíše přijímá v chlebu! To nejde dohromady. Každý, kdo uvěří v Pána Ježíše a v jeho oběť, je vysvobozen z modlářství.
A teď bych ještě něco dodal. Pán Ježíš Kristus v evangeliu Janově v 6. kapitole třeba ve verších 53 až 56 říká toto: "Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je opravdu pokrm a má krev je opravdu nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm" - zde Pán Ježíš vůbec nemluví o památce na jeho smrt. Zde mluví o tom, že se jím máme sytit. A zase to nelze chápat doslova, jakože bychom měli přímo jíst jeho tělo a pít jeho krev. Vždyť o několik veršů dále Pán Ježíš říká: "Duch je ten, kdo obživuje; tělo není nic platno. Slova, která vám mluvím já, jsou Duch a jsou život" (Kapitola 6, verše 63 a 64). Každý, kdo uvěřil v Pána Ježíše, se jím má sytit ovšem v tom duchovním smyslu, jak zde Pán Ježíš jasně říká. Což se ovšem neobejde bez čtení jeho Slova, protože to Slovo je On sám. Jedině když čteme Boží Slovo a vírou ho přijímáme, jedině tak se můžeme sytit Pánem Ježíšem Kristem, což se projevuje poznáváním jeho osoby a také čistým a svatým životem, který se podobá životu Pána Ježíše Krista.

Dodatek k minulému článku

7. července 2013 v 15:55 | Tobiáš Balanda
Ještě bych něco dodal k svému minulému článku. Ten, kdo je věřící v Pána Ježíše Krista a v jeho oběť, tak také nemůže trvale žít například v bludu, že Pán Ježíš Kristus není Bůh. Z Božího Slova jasně vyplývá, že On je Boží Syn, zároveň však také sám Bůh. V Božím Slově je to dokonce jasně napsáno: "Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh" (Evangelium Jana 1,1). V originále je tento text v řečtině. Já sice řecky neumím, ale vím, že v těchto místech je ta řečtina velmi jednoduchá; takže by ten text (který jsem právě citoval) sotva šel přeložit jinak.

Kdo uvěřil, už nežije jako dřív

7. července 2013 v 15:48 | Topbiáš Balanda
Teď bych napsal něco k tématu nový život. Každý, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista a v jeho oběť na kříži (jako, že i za jeho hříchy Pán Ježíš Kristus zemřel a že vstal z mrtvých), už nežije jako dřív. Neznamená to ovšem, že by hned bylo všechno super, ale rozhodně již nežije jako dřív. Každý, kdo uvěřil v oběť Pána Ježíše Krista, tak ví, co to je obrácení. Ví, že si zasloužil odsouzení do pekla, ale Boží Syn Ježíš Kristus vzal i místo něho ten Boží soud na sebe a to tak, že zemřel na golgotském kříži. Každý takový jedinec už třeba například nemůže žít v modlářství, v okultismu, ale ani ve smistvu, v cizoložství a tak podobně. Prostě takovému člověku nemůže být dobře v hříchu. Může sice do hříchu upadnout, ale zcela jistě mu v tom nebude dobře. Bůh ho určitě z hříchu vyvede. A to dříve nebo později. Ale vyvede ho z hříchu. A to je také naprosto jasné, že každý, kdo je věřící, si uvědomuje, že si zasloužil odsouzení do pekla. A také si uvědomuje, že za jeho hříchy bylo draze zaplaceno krví Božího Syna Ježíše Krista. Každý, kdo je věřící, tak činí dobře i lidem. Ale především má úctu k Bohu. A ještě bych dodal, že žádné dobré skutky nemohou člověka zachránit od odsouzení do pekla. To z mnohých míst v Božím Slově také jasně vyplývá. Boží Slovo to dokonce jasně říká, že spasení neboli záchrana není ze skutků, ale z víry. Prostě my pro naši záchranu nemůžeme vůbec nic vykonat. Bůh všechno pro naši záchranu vykonal. My to můžeme pouze vírou přijmout. To se ovšem projevuje dobrými skutky. Dobré skutky, které činí někdo nevěřící, jsou sice sami o sobě dobré, ale Bůh je nemůže přijmout. Protože všechno, co není konáno k Boží slávě, Bůh nepřijímá. Zní to možná tvrdě, ale je to tak.