Listopad 2013

O rodopisech v Bibli a podobně

24. listopadu 2013 v 17:28 | Tobiáš Balanda
Už jsem se poměrně dostkrát setkal s názorem, že Bible obsahuje mimo jiné třeba i rodopisy (kdo byl čí otec a podobně), a že je v podstatě zbytečné to číst. Anebo že to snad není úplně zbytečné, ale že to někdo nečte, protože mu to nic neříká. Zejména ve Starém Zákoně jsou rodopisy. V Novém zákoně jsou pouze rodopisy Pána Ježíše Krista a to v Matoušově evangeliu v 1. kapitole a v Lukášově evangeliu v 3. kapitole. Ano, docela dost lidí (i věřících) mi řeklo, že to v podstatě nečtou, protože jim to nic neříká. Ale měli bychom si uvědomit, že je to také Boží Slovo a že i to má svůj význam (i ty rodopisy). Věřím, že celá Bible je Boží Slovo a že všechno, co je v ní napsáno, má hluboký význam i pro nás. A tak tedy i ty rodopisy. Já to čtu a rád to čtu, protože věřím, že i to má svůj smysl (ty rodopisy číst). Snad celé Boží Slovo mě uvádí do hlubokého pokoje a tedy i ty rodopisy, když je čtu.
Také jsem se setkal i s názorem, že Starý Zákon obsahuje (zejména v Tóře - to je 5 knih Mojžíšových) spoustu všelijakých řádů (třeba obětních řádů) a že to v podstatě nemá smysl vykládat (nebo něco takového mi někdo tvrdil). Zase platí to, co jsem psal i o těch rodopisech. Celé Boží Slovo má hluboký význam i pro nás.
Občas čtu také výklady Božího Slova. Už jsem asi v jedné knize četl i výklady jednoho rodopisu. Každé jméno má svůj význam (něco v hebrejštině nebo v řečtině znamená). To je také pravda.
A také jsem už poměrně dostkrát četl nebo i slyšel vykládat ty různé obětní řády nebo také řády ohledně očišťování od malomocenství a podobně. Většinou to byly dost dobré výklady.

Význam slova "církev"

9. listopadu 2013 v 20:05 | Tobiáš Balanda
Teď bych napsal něco ohledně významu slova "církev". Slovo "církev" je řecky "eklésia". Také se toto slovo "eklésia" překládá v Božím Slově - Bibli českým slovem "sbor" nebo "shromáždění". Věřím, že v Církvi Pána Ježíše Krista jsou všichni ti, kteří věří v Pána Ježíše jako v Božího Syna a Zachránce; kdo se vírou spoléhají na jeho oběť na kříži. Slovo "církev" se jednak v Božím Slově vyskytuje ve významu souhrnu všech věřících z doby milosti - to je z doby, kdy Pán Ježíš Kristus Boží Syn dokonal dílo záchrany neboli dílo spasení na kříži a poté byl Bohem Otcem vzkříšen z mrtvých a potom vystoupil zpět do nebe ke Svému Otci. Od té doby byl seslán Duch Svatý sem na zem, aby přebýval trvale v každém věřícím člověku. Jak také v Božím Slově čteme: "Jestliže pak někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho" (Pavlův list Římanům 8,9b). Z toho jasně vyplývá, že Duch Svatý přebývá v každém věřícím v Pána Ježíše Krista; tedy v každém, kdo patří Pánu Ježíši Kristu. Takže tolik o tomto významu slova "církev" (ve významu souhrnu všech věřících z doby milosti).
Druhý význam slova "církev" je význam místního sboru neboli shromáždění věřících, kteří se scházejí, aby spolu třeba slavili památku na smrt Pána Ježíše Krista, četli spolu Boží Slovo, vykládali Boží Slovo, modlili se spolu, zpívali písně a další záležitosti. Já třeba chodím do jednoho sboru na Spořilov. Můžete si najít informace o tomto sboru na internetové adrese www.sporilov.org. I když nezaručuji, že vysvětlím vše, co se těch stránek našeho sboru týká.
A ještě stojí za zmínku, že občas navštívím i jiné sbory věřících lidí. Ale můj domovský sbor je v Praze na Spořilově. Věřím, že každý věřící člověk by měl mít svůj vlastní sbor, do kterého patří. I když duchovní život každého věřícího nelze omezit na život ve sboru.

Každý nevěřící člověk žije v sebeklamu

3. listopadu 2013 v 17:28 | Tobiáš Balanda
Je to opravdu tak. Každý nevěřící člověk žije v sebeklamu. Každý, kdo nevěří v Ježíše jakožto v Božího Syna, tak nevěří Bohu a dělá z Boha lháře (1. list Janův 5,10). A nevěra Bohu je vlastně také sebeklam nebo se také dá říct sobeobelhání nebo lhaní sobě. Také pýcha (která s nevěrou velmi úzce souvisí) je sebeklam. Člověk v případě pýchy si nalhává, že je třeba lepší než ostatní nebo někdy dokonce, že je lepší než Bůh. I věřícímu člověku se může stát, že si myslí, že je lepší než ostatní nebo třeba i to, že si myslí, že něco sám vyřeší lépe než Bůh. Lidé, kteří uvěřili lži (satanově lži), tak museli také obelhat sami sebe. Jinak to není možné. Třeba i Adam a Eva (první lidé) v ráji, když neuvěřili Bohu, ale uvěřili satanovi, tak museli obelhat sami sebe. Prostě neuvěřili, že to s nimi Bůh myslí dobře a jedli ze stromu, ze kterého jim Bůh zakázal jíst. Také každý, kdo odmítá záchranu od Boha (která je v Kristu Ježíši a jeho oběti) a nevěří v Ježíše Krista, tak obelhává sám sebe.
Také však člověk může žít i v takovém sebeklamu, že si myslí, že je věřící a že věří v Pána Ježíše Krista a v jeho oběť. I s takovými případy jsem se setkal. Prostě si myslí, že je obrácený a není. I já jsem byl ten případ. Ale tušil jsem, že věřící nejsem a že bych měl uvěřit.

Boží osoba je nade vše

2. listopadu 2013 v 18:25 | Tobiáš Balanda
Teď bych napsal něco k tématu, že Boží osoba je nade vše. Bůh je jeden. Jsou však tři Boží osoby, které však jsou v naprostém souladu. Je to dokonalá jednota. Je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý. Boží Duch neboli Svatý Duch, který byl dán každému člověku, který uvěřil v Božího Syna Pána Ježíše, každého věřícího člověka vede, aby se zabýval osobou Pána Ježíše Božího Syna. A skrze Něho (skrze Pána Ježíše) máme přístup i k Bohu Otci. Máme se zabývat Boží osobou. Boží osoba je nade vše. Vše, co nám Bůh dává ať už v časnosti nebo ve věčnosti, je bezesporu dobré; ale není to to hlavní a nejdůležitější. To hlavní a to nejdůležitější je osoba Pána Ježíše. Jím (Pánem Ježíšem) se máme zabývat. On je Boží Slovo. On je věčný život. To největší, co bude v nebi, bude to, že uvidíme Boží tvář - tvář našeho Zachránce Pána Ježíše Krista. Vše ostatní je druhořadé. A už nyní nás Bůh vede, abychom se zabývali Jím. To je to nejpodstatnější. Máme žít ve vědomí, že jsme skryti před Božím hněvem v Kristu Ježíši. Že my žijeme v něm a On žije v nás. Podobně jako Pán Ježíš dělal vše ke slávě Svého Otce, tak bychom my měli dělat vše ke slávě Pána Ježíše. Měli bychom ve všem hledat Jeho vůli a ne svou vlastní vůli. Měli bychom se vším přicházet k Němu. To je opravdu velká výsada, že se vším můžeme přicházet k Němu k Pánu Ježíši Kristu Božímu Synu. I když ne vždy tak činíme i když ne vždy také já tak činím. Je to poněkud obtížné.
A teď bych k tomuto tématu ještě dodal toto. Lidé, kteří záchranu v Pánu Ježíši Kristu odmítají, tak si sami volí cestu do pekla do věčného trápení, do místa, kde Bůh nepřebývá. Nejde o to, že by ti lidé chtěli na věky trpět, ale nechtějí být s Bohem. Takoví lidé žijí v sebeklamu, že si vystačí sami bez Boha, že Boha nepotřebují. I já sám jsem v takovém sebeklamu dříve žil. Ale Bůh mě z toho vysvobodil, když jsem uvěřil.